Náš příběh

Náš příběh

Vznik konceptu termosolárního úlu

Když jsem začínal včelařit, používal jsem klasické i nástavkové úly běžných koncepcí. To jak ve svém chovu, tak také v podniku Sempra Heřmanův Městec, kde jsem zajišťoval opylovací činnost. Nutnost obnovit starší úly na včelnici mě motivovala k tomu, abych sehnal úly nové. Šlo o úly tenkostěnné, vyrobené firmou Kolomý. Používám jich dosud několik desítek asi 15 let, a ke cti této firmy musím říci, že se mi nerozpadl ani jediný nástavek. Proto jsem také zastával názor, že tenkostěnné úly jsou ty pravé.

Čas pokročil, a pan Ing. Smělý z Prahy nás všechny šokoval svými pravidelnými ročními výnosy nad 100kg medu. Nastala tedy móda používání úlů silně uteplených. Tedy trend právě opačný. A aby toho nebylo málo, dozvěděl jsem se, že prý i firma Kolomý své úly uteplila. Nevím, zda je to pravda, ale nedivil bych se tomu.

Proto jsem si pořídil dva teplodržné úly, o síle stěny 8cm. A podrobil je srovnání s běžnými tenkostěnnými úly. Pokus probíhal na včelnici v Chrudimi za zcela stejných podmínek. Stejná síla včelstev, stejná kvalita matek, stejná péče. Jen pojetí úlů z hlediska teplodržnosti zcela jiné.

Výsledek byl tento:

Na konci února vykazovaly silnostěnné úly vysokou letovou aktivitu. Jejich včely nosily pyl, létaly pro vodu. V úlech tenkostěnných byl až podezřelý klid. Letová aktivita minimální, včely hustě stažené v hroznu, plod skoro žádný. Tenkostěnné úly v rozvoji výrazně zaostávaly.

Jaro postoupilo a obraz vývoje se měnil. Včely z úlů tenkostěnných počaly létat více a letová aktivita včelstev v úlech silnostěnných naopak klesala. Bylo zajímavé, že dobrou letovou aktivitu vykazovaly silnostěnné úly po poledni, kdy byl vzduch nejvíce teplý. Zatím co úly tenkostěnné vykazovaly vysokou letovou aktivitu už od rána.

Důvodem byl fakt, že slunce dokáže už ráno prohřát stěnu tenkostěnného úlu a pomoci včelám s udržením úlové teploty. Ty pak mohou létat pro vodu, nektar a pyl. V úlech silnostěnných včely od světa izoloval 8cm silný polystyren a nebyly proto schopny se sluncem ráno ohřát. Musely počkat, až se v okolí úlů na vyšší teploty ohřál vzduch.

V silnostěnných úlech také panovaly v rámci dne menší teplotní rozdíly. Nemohlo být řeči o tom, že by se ve dne ohřály a teplenou energii uložily do vosku plástů. Navíc měly silnostěnné úly od jara více plodu. A protože včely musely tento plod samy svým metabolismem ohřívat bez jakékoli pomoci slunce, mohly pořádně létat až po poledni, kdy bylo nejvíce teplo.

Když jsem v dopoledních hodinách za plného květu řepky otevřel úl tenkostěnný, nektar z buněk silně kapal. Když jsem otevřel úl silnostěnný, žádný nektar z plástů nevytékal. Odpoledne tomu již bylo jinak a i silnostěnný úl se nektarem plnil.

Tenkostěnné úly vykazovaly výbornou snůškovou aktivitu a úly silnostěnné zase lepší jarní rozvoj a méně medných ztrát za snůškových mezer a chladného deštivého počasí. Výsledek byl pro mě překvapením. Byl totiž v obou úlových systémech nejen zcela stejný, ale dokonce i přesně zakulacený na 40kg medu/úl. To v případě obou srovnávaných systémů. Tedy dokonalá remíza.

Když vidíte, že nevýhody jednoho typu úlu přesně kompenzuje typ druhý, nemůže Vás nenapadnout, jak by bylo skvělé, kdyby uměl ideální úl budoucnosti obojí. A nevýhody obou systémů se jeho konstrukcí vyrušily. Takový úl by musel umět šetřit teplem vyrobeným včelami na bázi medu, jako úl teplodržný. A zároveň se by se musel dokázat ohřívat snadno jako úl tenkostěnný.

V umění kombinace obou těchto zdánlivě neslučitelných požadavků, spočívá dle mého názoru budoucnost řešení úlové otázky. Proto jsem se začal jejím řešením zabývat. A jako vystudovaný ekolog jsem si brzy uvědomil, že řešení je už známé a tisíce let používané. Vlastníkem tohoto patentu jsou bílá polární zvířata. Třeba polární zajíc, liška, nebo lední medvěd. Jejich řešení je tak účinné, že umožňuje těmto druhům přežívat i mrazy, které by jejich příbuzné s hnědým kožichem zabily.

Kůže ledního medvěda je černá jako uhel. Z ní vyrůstá bílá srst, plná milionů dutých chlupů. V nich se drží vzduch a ten je výborným tepelným izolantem. Světlo je krátkovlnné elektromagnetické záření, které bez potíží projde dutým chlupem a dopadá na černou kůži ledního medvěda. Zde je tmavým pigmentem melaninem pohlceno a mění se na záření tepelné. To má ale delší vlny a nemůže se snadno dostat ze srsti zvířete ven. Tepelné vlny se tedy v srsti zvířete akumulují a lze bez nadsázky říci, že lední medvěd žije ve vlastním skleníku, který si s sebou nosí. Není tedy divu, že zatímco tmavě zbarvení medvědi v mírných šířkách spí zimním spánkem (protože touto adaptací nedisponují a tedy musí), lední medvěd v podmínkách mnohem drsnějších se jde občas za mrazu vykoupat ve vodě či sněhu, aby se působením solárního ohřevu nepřehřál.

Tím ale adaptace ledního medvěda nekončí. Pod kůží která funguje jako solární panel je silná vrstva tuku, která brání metabolicky uvolněnému teplu získanému z potravy unikat z těla. Když svítí slunce a medvěda ohřívá, cévy se roztahují a umožní bránit přehřátí zvýšeným výdajem tepla. Když je zataženo a zuří mrazivé bouře, cévy se stáhnou a jen minimum krve jde do pokožky. Většina krve je uzavřena pod tukovou tkání medvěda. Tuk je špatný tepelný vodič. Proto účinně brání ochlazování. Lední medvěd tedy umí ohřát své tělo bezpracně sluncem, i ochránit své metabolicky uvolněné teplo. Jeho metabolismus je proto velmi efektivní.

Pokud by toto uměl úl, byl by to úl snů. Úl, ve kterém včely přežijí jakoukoli zimu. Ušetří mnoho zásob a ještě pomůže včelám s rozvojem. A to vše jen díky svitu slunce, který je všude zdarma.

Uvědomil jsem si, že není problém takový úl vytvořit. Vždyť srst medvěda využívá stejný skleníkový efekt, který dokáže vyvinout i zdvojené sklo. Černý povrch medvědí kůže lze v úlové technologii nahradit černě natřeným plechem. Podkožní tuk medvěda, izolující jeho teplé tělní jádro lze nahradit izolačním rámkem s polystyrenem uvnitř. A včelstvo samo produkující metabolicky teplo, v naší paralele představuje teplé tělní jádro pomyslného medvěda.

Proto není nadnesené říci, že právě lední medvěd byl duchovním otcem termosolárního úlu. Asi jako plynový měchýř ryb inspiroval systém regulující ponory ponorek, semeno javoru inspirovalo vrtulník a chmýří semen pampelišek inspirovalo vznik padáku.

Na bázi této skutečnosti jsem zahájil pokusy s čelní skleněnou úlovou stěnou a aktivním povrchem za ní. Tento systém ale ještě neuměl hubit varroázu a ani jsem netušil, že by mohl mít úl i toto využití. K vyřešení tohoto problému mi pomohla náhoda.

Vedle zemědělské školy kde učím, byla malá prodejna. A nad schody do ní několik větracích otvorů, vedoucích pod rovnou plechovou střechu. Odtud pravidelně vyletovaly včely. Vždy když jsem je viděl, bylo mi jich líto. Napadlo mě, že je nutně musí zabít varroáza. Jenže ony takto přežívaly dlouhodobě. Po 6 letech pozorování jsem to už nevydržel a paní v krámku se zeptal, jak dlouho že tam ty včely jsou. Ona mi řekla, že odjakživa. Tak jsem jí položil otázku, jak dlouho je tam pamatuje ona. A ona mi řekla:

Když jsme to tady s manželem před 17 lety kupovali, tak už tam byly a jsou pořád. A hořkou fidorku si nedáte?

Fidorku jsem koupil a od té chvíle jsem byl posedlý myšlenku na to, že jde o speciální varroarezistentní včely, které samy roztoče nějak hubí. Chodíval jsem pod otvor, z něhož vyletovaly a ometal ze schodů krámku měl. K obecnému veselí místních opilců, kteří zde měli svůj rajón. Ani v měli ale roztoči nebyli.

Pak za mou přišli do školy tenisté z tenisového klubu vedle školy, že se jim v živém plotu usadil z toho včelstva roj a žádali mě o řešení problému. Byl jsem nadšený tím, že budu mít roj ze včelstva, které nejméně 17 let nikdo neléčil na varroázu a ono žije! Těšil jsem se na to, jak budu odchovávat varroatolerantní matky a k tomu roji se choval jako ke svátosti. Udělal jsem fumigaci, abych zjistil míru napadení roztočem. A nespadl ani jediný. Byl jsem nadšen.

Roj jsem usadil na mezistěny a do česna úlu dal pro všechny případy mateří mřížku, abych o ty cenné varroarezistentní včely nepřišel. Roj se usadil a počal se krásně rozrůstat. Výsledky v testech na čistící pud měl běžné. A když jsem dal do klícky včely z toho roje a mladušky s roztoči z jiných včelstev, nepozoroval jsem, že by tyto včely roztoče poškozovaly a své družky čistily. Také jsem si všiml, že některé včely v usazeném roji počínají být roztočem napadeny. A v podletí k mému zděšení, již byla míra napadení toho včelstva stejná, jako u každého jiného. Můj sen o varroatolerantních včelách se definitivně rozplynul…

Nerozplynula se ale záhada ohledně nevysvětlitelného zdraví včel pod plechovou střechou krámku. Musel tam působit nějaký záhadný faktor, či komplex faktorů, který varroázu hubil. Jenže jaký?

Toho roku bylo při maturitách velmi parno. Seděl jsem v obleku v horním patře naší školy a v Učebně pěstování rostlin zkoušel maturanty. Nad zkušební, tři metry vysokou místností byla už jen izolace a rovná plechová střecha. I tak jsme se všichni potili, až z nás lilo. A najednou mi hlavou blesknula myšlenka, která měla ovlivnit celé mé další snažení:

Pečeme se tu pod plechovou střechou jako ta varroáza….

Najednou jsem si spojil celou řadu skutečností, které jen čekaly, aby dohromady vyřešily tajemství včel v krámku. Vždyť pokud bylo nějakých 33°C i skoro 4 metry daleko od plechu střechy v naší učebně, pak muselo být v izolaci mezi střechou a stropem učebny nad 40°C. Tedy teplota, o které se už dlouho ví, že roztoče spolehlivě hubí. Vysoká teplota tam musela být celé hodiny a moc mě zajímalo, jak včely v krámku toto vedro přežívají.

Jakmile to jen šlo, tak jsem se namísto oběda ke krámku vydal. Včely byly vyvěšeny na fasádě a mohutně větraly. Plod musely opustit. Bál jsem se, že vedro nutně roztaví dílo a zabije vývojová stádia včel. Proto jsem příští dny několikrát denně ke včelám chodil a hledal vyházené larvy, kukly, a třeba i rozkousaný vosk ze zborcených plástů. Marně! Plod to musel přežít a dílo také.

Ještě ten rok jsem otestoval hubení roztočů solární termoterapií. A když jsem jich několik tisíc pobil bez poškození plodu, podal jsem patentovou přihlášku. Zrodil se koncept termosolárního úlu budoucnosti.